Mnichov na kole I.

Dnešní povídání se bude týkat mojí poslední návštěvy mnichovského pivního pralesa a ačkoliv se to někomu bude zdát leckdy nepravděpodobné nebo dokonce nepravdivé, vše se stalo přesně tak, jak napíši.

Čekám na příjezd pelotonu

Do Mnichova jsme se chystali vyrazit už asi tři roky. Zorganizoval jsem tedy vše potřebné a dal dohromady skupinu vhodných lidí. Všichni na poslední chvíli účast na expedici tradičně odřekli, takže to vypadalo na samostatný únik do připravené německé obrany. Nakonec se mi podařilo sestavit úplně nový, docela zkušený tým a moravští páni mohli vyrazit. Jelo se na kolech. Staveniště D1 jsme překonali poměrně snadno, za Prahou jsme se dali lehce vlevo, zde už se objevila první dálnice, šlapalo se dobře. Problém vznikl až na německém území, kde se projevila světově proslulá bezohlednost a agresivita německých řidičů, kteří na nás neustále troubili a zuřivě gestikulovali zpoza neprůstřelných skel svých Mercedesů. Nicméně tohle nás nijak nerozhodilo. Protáhli jsme se jako lasičky nádhernou nekonečnou chmelovou plantáží a za necelé tři hodiny celkové jízdy jsme dosáhli západního Mnichova, kde jsme rozbili stany. Na místě rozbitých stanů jsme postavili stany svoje. Sotva jsme rozdělali oheň v jednom z kontejnerů, abychom si připravili lančmít z konzervy, rozzuřeně přisupěl jako nosorožec jeden z obyvatelů sídliště. Měl hasicí přístroj a mluvil střídavě německy, arménsky, rusky, gruzínsky, anglicky a místy dokonce i česky. To byla výhoda, jelikož ve světle skutečnosti, že nikdo z výpravy neumí hovořit žádným cizím jazykem, se nedalo očekávat, že bychom se jinak byli schopni domluvit. Z nosorožce hasiče se nakonec vyklubal celkem příjemný chlapík, který byl původem sice z okolí Kavkazu, ale nějaký čas studoval na Moravě a v Bavorsku. Nabídl nám lůžko a stravu ve svém nevelkém panelovém bytě 3+1. To nešlo odmítnout. Dokonce nám nabídl i služby průvodce po Mnichově a tak jsme ještě tentýž den vyrazili do víru velkoměsta. Bylo hezky, takže jsme se svezli S-blátem do Kelleru Augustiner. V období mistrovství světa ve fotbale nebylo v hospodách zrovna prázdno a plný byl i tento obří Keller. Přesto se nám podařilo uchvátit jeden kulatý stůl. Jak nám později sdělila obsluha, byl to stůl štamgastů, ale kupodivu nikdo neprotestoval. Možná proto, že podobných kulatých stolků tu bylo ještě pár. Číšník byl z Chorvatska, ale česky nerozumněl zjevně ani slovo. Konzumace piva byla možná jen z tupláků. Jídlo i pivo bylo drahé, ale to se dalo přímo v Mnichově očekávat. Pokud mě paměť neklame, pivo, které točili z Holzfassu, byl Edelstoff. Byl dobrý, ale už byla cítit jeho síla. Raději bych ochutnal ze samospádu standardní helles.

Náš průvodce

Druhý den jsme vyrazili kolmo na hrad Kaltenberg. Počasí se vyčasilo, stezka se moc nevlnila a tak byla cesta vcelku příjemná, výraznější kopec nás čekal až u samotné tvrze. V hradním areálu se nachází několik objektů, které jsou zaznačeny na mapě u vstupní brány. Číslo 1 měla brána; 2, 3, 4 nějaké nepodstatné budovy; 5, 6, 7 je areál pivovaru; 8 je ring pro rytířské zápasy v bahně nahoře bez; 9 pivní zahrádka. Na místě 10 byla podle mého restaurace s další zahrádkou, ale ta vypadala příliš šosácky.

Výhled ze zahrádky na budovu šosácké restaurace

Jeden z mnoha vchodů  do lesní pivní zahrádky

Šli jsme po pachu piva a tedy rovnou do pivní zahrádky. Na zahrádce bylo pár lidí, což bylo příjemné. Slunci a dešti stínily stromy za podpory plátěných přístřešků. Příjemné posezení a ještě příjemnější pivo. Na čepu byl König Ludwig Dunkel, Keller a v nabídce byl myslím ještě nějaký weizen, ale dost možná lahvový. Pak klasicky radler či rus (ležák či weizen s limonádou). König Ludwig Dunkel byl dosti jiný než bývá v lahvi a naprosto senzační, suchý, dobře chmelený, pitelný a to i přes relativně teplé počasí. Keller byl také výtečný, měl podobný profil jen byl světlý a snad ještě trochu více chmelený až připomínal svým vystupováním spíše sycené U z vrchních Frank. Ceny piva byly parádní a navíc nikoho do litrových nádob nikdo nenutil jako v Mnichově. Návštěvu tohoto místa rozhodně doporučuji. Neptali jsme se obsluhy, ale dle jednoho důvěryhodného zdroje má být kellerbier vařený ve skutečnosti jinde. Já bych si zase dovolil spekulovat, že je lahvový Köng Ludwig Dunkel vařen úplně jinde a v malém pivovaru na hradě vaří pouze verzi pro místní výčepy. Mimo odlišné chuti lahvové a sudové verze mi vrtá hlavou, jak by zvládli takový výstav, protože lahve KLD jsou k vidění snad úplně všude. Ale může to být taky úplně přesně tak.

Lávka do areálu pivovaru

V plánu byl ještě Andechs, já jsem tam sice už kdysi byl, avšak skupina chtěla rozhodně pokračovat dále. Bohužel. Nicméně, sotva jsme sjeli z kopce a dojeli do druhé vesnice, ozvala se rána. Jaromírovi praskla duše. Ono pod ním kolo praská pořád. A právě před cestou do Mnichova mu opět praskl rám u jeho na míru stavěného velocipédu, takže musel jet na veteránovi s malým rámem. Ten měl navíc u jednoho kola prasklý plášť, což moc dobře věděl, ale přesto si nevzal náhradní duši. Takže jsme hezky došli na nádraží a vlakem se vydali potupně zpět do Mnichova.

Cesta tam

Krátká cesta směr Andechs

Vlakomat

Hodili jsme kola na sídliště a zašli ještě do tigřího kelleru na pivo. Na místě probíhala projekce fotbalu. O veškerou zábavu se starali angličtí fašounci kopané, jejichž tým se na MS zrovna hezky provařoval. Celá věc fungovala polosamoobslužně jako v klasické jídelně. Pivo, jídlo, pokladna. Paradoxní bylo, že doppelbock Triumphator měl daleko příznivější cenu než obyčejný ležák. Byl snad za polovic, přitom je asi dvakrát silnější. Když jsem na to upozornil Jaromíra, šel si ještě objednat sólo půl litru dvojitého kozlíka. Nejsem si jistý, ale tuším, že mu obsluha vnutila tuplák. Je to konečné dvojitý kozel, není-liž pravda.

Löwenbräu keller