V Praze jsem se ukázal za poslední dva roky snad pouze jednou při příležitosti hektické návštěvy Vinohradského pivovaru ve všedním dni a to za účelem vlastního kulturního obohacení se prostřednictvím punk-bluesové hudby v podání kapely o jednom, dle mnohých šíleném, muži. Na upoutávku o koncertě jsem narazil zcela náhodou a docela mě překvapilo, že se koná zrovna v ČR a navíc v prostorách pivovaru. A příjemně mě nakonec překvapilo i zdejší pivo, které sice nebylo nijak dech beroucí, ale docela ušlo. Také jsme před koncertem bláhově navštívili Beergeek bar. Vzhledem k tomu, že obsluha na nás neměla jaksi čas a asi ani zájem vůbec kohokoliv si všimnout natož pak obsloužit, tak jsme raději šli do asijského bistra na jídlo a následně rovnou na onen koncert. Beergeek bar bych asi při další návštěvě Prahy raději vynechal, nicméně z hlavního centrálního štatlu přichází na venkov zpárvy o dalších zajímavých projektech, jako je třeba přerod pochybného podniku Dno pytle v regulérní a slibně vypadající pivnici s pravidelným přísunem samospádových německých piv. Do plánu také zapadá návštěva dvou klášterních pivovarů a případný průzkum dalších zařízení. Praha už zkrátka dlouho volala a tak jsme se tam předposlední sobotu v květnu vypravili.
A světe div se, opět to nevyšlo. Cesta osobním vozem sice ubíhala s ohledem na stav českého staveniště a moravského tankodromu D1 uspokojivě rychle a vše vypadalo dobře. Avšak těsně před dosažením posvátného území a jediného místa, kde se shromažďují všichni dobří a schopní lidé, tedy v Praze, jsme v důsledku špatného dopravního značení omylem a nevědomky sjeli z dálnice. Ono se to někdy těžko poznává, kdy jste na dálnici a kdy ne. Až když jsme dojeli k obci Konojedy, kde jsme bohužel píchli obě přední kola, prorazili nádrž a přišli o veškerou naftu, došlo nám, že jedeme asi poněkud špatně. Byli jsme v Konojedech a tedy v loji. Nezbylo nám nic jiného, než tlačit auto asi 4 km po silnici do Kostelce nad Černými lesy.
V Kostelci jsme nechali auto opravit a šli se podívat, co mají místní ještě dalšího na práci. Dorazili jsme k muzeu pivovarnictví a jako náhodou zde naštěstí zrovna probíhala pivní akce zvaná Vysmolení. Rozhodli jsme se, že se o Prahu už nebudeme pokoušet a ubytovali se jako páni v areálu nedalekého zámku. Ve 12 hodin jsme už obcházeli stánky na nádvoří starého pivovaru. Přestože jsem měl těžkou fototechniku, neudělal jsem ani snímek, zvládali to jiní. S vidinou toho, že musím vydržet až do půlnoci, nechtěl jsem si dávat silná piva. To se mi alespoň ze začátku dařilo. Hloupě jsem si však jako první koupil celý půllitr Proskowetze, což měla být myslím klasická dvanáctečka - plseňský slad ze staré odrůdy (stejně jako vynikající várka ležáku z Břevnova), asi ŽPČ, spodní kvašení a dokonce měla mít kontakt s vysmoleným dřevěným sudem. Podávaný byl asi z KEGu, protože ho tlačili normálním výčepním zařízením. Polední Proskowetz byl divně nasládlý a dost mladinový, někdo vzpomenul Chýni a s tím by se asi dalo souhlasit. Kolegové dopili, já jsem to po 20 minutách trápení vzdal a velkou část jsem nechal stát na lavici vedle dalších odpadků. Bezpochyby se o ně postarala neskutečně aktivní paní s přísným sestřihem, která zvládala s obdivuhodnou rychlostí obíhat a uklízet veškerý prostor pivovaru včetně pivovarské restaurace. Přešel jsem na desítky z konkurenčních pivovarů a místní ležáky nechal pro odvážnější. Tuším, že to byl 10 Lobeč, který překvapil svojí výraznou vůní po citrónu a připadal mi docela dobrý a svěží, navíc nebyl myslím ani tolik kalný. Světlé ležáky z Kounic byly průměrné, včetně Plešatého dědka. Pak už jsem moc neexperimentoval, protože jsme narazili na Černou svini točenou z vysmoleného sudu. První sklenka, co si známý koupil, byla úplně bez sycení a bez pěny, ale přesto mě zaujala. Pivo zrovna došlo, takže jsem dostal čerstvě naraženou, ta měla sycení úplně v pořádku. Výrazné vady jsem žádné nepozoroval, možná byly skryté pod praženým sladem, ale já jsem žádné ani hledat nechtěl. Tohle pivo jsem pil pak z různých zdrojů po celou dobu. Poslední kousky mi připadaly trochu více trpké v doznívání na patře, taniny ze smoly to však asi nebyly, protože jsem měl stejný pocit i u závěrečné Černé svině v restauraci, kde by ji měli točit z KEGu. Z dalších piv, co jsme ještě zkoušeli krátce po poledni si pamatuji bock Kozlovec, který byl hrozně kalný, ale údajně dobrý. Pak jsem v rychlosti přivoněl k podivnému a údajně hnusnému Žitovci (nevoněl vskutku dobře) a od někoho ochutnal místní Porterovec připomínající sladkostí Porter z Pardubic. Černá svině a Lobeč 10 pro mě byla prostě ta nejlepší a asi jediná volba. Po vydatné a dobré večeři v restauraci pro nás již akce skončila, bednáři to stejně taky už vzdali. Na prkna jsme ulehli asi po 10. hodině večerní, takže jsme to do té
půlnoci nakonec nevydrželi. Ráno jsme posnídali hned dvakrát v pěkné kavárně
Modré dveře, nejdříve v 8 hodin bez "nemocného" spícího řidiče a později
i s ním, když si léčil svoje žaludečně střevní bolístky velkým kusem
dobře vypadajícího Mozartova dortíku. Nasnídaní a spokojení jsme se nakulili do opraveného vozu a vyjeli směrem k D1. U Konojed jsme opět píchli obě přední kola, prorazili nádrž a přišli o veškerou naftu.
Celkově byl pryskyřičný festival vydařený a organizačně bezchybně zvládnutý. Zajímavé doprovodné akce, moře jídla, funkční záchody, funkční oplach skla (desinfekce zřejmě nebyla a vodu nikdo nevyměňoval, ale já jsem stejně sklo jen sprchoval), hezké prostory, čisto a velmi slušné jídlo i v restauraci. Nemám hromadné pivní akce v lásce, ale sem bych se asi vrátil. Kdybych to měl navíc pod nosem jako Karel Gott, Miloš Zeman či Petra Kvitová, tak tam jezdím pravidelně.
Žádné komentáře:
Okomentovat