Franken, Brussel, Düsseldorf, Köln, Franken část 3.

Po cestě z Bruselu jsme zastavili na jednodenní odpočinek v Düsseldorfu. Zde jsme se ubytovali a odjeli nejbližším možným vlakovým spojením do Kolína. V Kolíně z nás opět byli všichni sice u vytržení, ale oblékat se do všemožných nemožných kostýmů opravdu kvůli nám nemuseli. Katedrála byla v obležení čumilů a vše velmi vkusně doprovázel svojí tradiční jamajskou perkusní hudbou jakysí rastafariánec. Kousek vedle měli mítynk nějací komouši a na druhé straně monstrózní kaple pro změnu protestovali za něco Kolumbijci. Vůbec nechápu, že Němci povolují lidské shromažďování jinde než v hospodách u piva. V samotném kostele nikdo naštěstí neprotestoval ani nepředváděl žádný mongolský hrdelní zpěv nebo něco podobně vhodného.

Multivitamín na hotelovém pokoji - toffee,
karamel, oříšky, chlebová kůrka, grepy.

Do nedaleké pivovarské hospody Malzmühle jsme trefili bez problémů. Uvnitř to docela ušlo, záchody v pořádku. Jídlo standardní, pivo se dalo. Možná kdyby nebylo okolo tolik kašparů, Obelixů, Neptunů, labutí, Mozartů a celkově nebylo tak narváno, tak by atmosféra byla asi lepší. Poseděli jsme, popili, pojedli, eliminovali a koupili si lahvové u okýnka. První lahev jsme rozdělali hned před hospodou a z lahve prostě bylo lepší než točené z koktejlovky. Zajímavé, mělo by být dle legend výrazně horší.

Kölsch později na pokoji

Na Kolín jsme měli jen chvíli času, takže jsem zvolili jako druhou a poslední zastávku stylovou Gaststätte Lommerzheim, kde měli točit Päffgen Kölsch. Hospoda byla přeplněná nahoře, dole i na chodbě. Nakonec nám vrchní vnutil na chodbě piva a na podtácek nám namaloval plot. Tenhle Kölsch se pil velice dobře. Přeplněné prostory ani velbloudi, pendlující z hospody na záchod a zpět, kouzlo místa nijak nekazili. Jediné co mi drobátko vadilo, byl pan vrchní, který nedokázal ani po dvojitém naléhání pochopit, že další pivo už nechci. Jeho kolega už se ani neptal a prostě to jen rychle rozdal jako karty a utekl. I když jsem musel prchnout i s pivem na ulici, abych se jich zbavil, tak to nakonec tak nepříjemné nebylo. Zdrželi jsme se poměrně dlouho, při placení potom proběhlo ještě nějaké vtipné laškování a pak už nám nestálo nic v cestě zpět do Düsseldorfu.

Gaststätte Lommerzheim

Masky pózují

V Düsseldorfu nás zastihlo již temno, ulice v Altstadtu byly plné, na jednom náměstíčku probíhala nějaká projekce, restaurace praskaly ve švech. Našim cílem byl jako první Schumacher, který se nacházel blízko nádraží ještě mimo tento mumraj. Tradičně spíše větší hospoda, s hezkým tmavším interiérem. Jídlo bylo fajn, Alt byl velmi dobrý. Vynecháme popisy chutí jako toustové, oříškové, topinkové, sladové, linky chmelové a kdesi cosi. Není to sladké ani moc hořké, není to prázdné ani moc plné, prostě a jednoduše, je to dobré a pije se to skvěle. Když si jeden z kolegů poručil výroční várku s letopočtem 1838, stačilo si přivonět a ušetřil jsem peníze. Americký chmel. Sice jsem neochutnal, ale ta vůně ten styl podle mě musí úplně zkazit, i když to nutně nemusí být zlé pivo. Pokud si zde budete chtít koupit skleničky od hořčice nebo lahvové pivo, tak vězte, že jsou ceny poněkud přestřelené. Navíc nás zde oškubali při placení. Krňáky by to nemělo překvapit, ale tohle bylo celkem dost peněz.

Další hospoda, kterou jsme navštívili, nesla jméno Klíč. Tentokrát už jsme dávali pivo jen ve stoje. Přestože byla restaurace rozměrná, byla celkem plná, ale my jsem měli stejně zájem pouze o pivní ochutnávku a u baru bylo úplně volno. Chlapík u velkých dřevěných sudů napouštěl uctivou rychlostí jednu skleničku za druhou. Všimli jsme si asi deseti roztočených piv pod pultem. Zřejmě první piva z právě naraženého sudu, protože ostatní piva byla natočena pěkně. I tento alt byl výtečný. Zde nás neošidili.

Zum Schlüssel

Zum Schlüssel

Krychle dál, než na nás dolehne únava. Zum Uerige. Opět velká hospoda, je umístěna ve dvou navzájem na sebe navazujících domech, které vypadají poměrně staře. Jeden z domů, má věž, na níž je sochařsky zachycen P. Žalio. Koncept mi připadal na první pohled trochu odlišný než u ostatních starých pivovarnických restaurací. Působilo to vše spíš hospodským až jeskynním dojmem. Neprošli jsme si celé prostory, protože bylo beznadějně plno. Nechali jsme si natočit jedno u baru. Ceny byly samozřejmě opět vyšší. Pivo jsme si vypili na vyhřívané zahrádce. Zde nás údajně opět ošidili. Pán prostě nevrátil "drobné" a tvářil se i přes námitky platícího, že je vše v pořádku. To už jsme pochopili, že se v Düsseldorfu prostě běžně krade a nejedná se o náhodu.

 

Uerige Alt

Měli jsme tipy jen na nejstarší pivovary, ale ještě v Bruselu mi došla zpráva, že bychom měli mimo jiné zkusit nový pivovar Kürzer. Jako jediný z nových podniků byl po cestě k poslednímu plánovanému pivovaru. Hospoda, nebo spíš klub, byl na rušné uličce, kam zjevně chodí hlavně mladí lidé. Klub temný, těsné záchody, menší prostory, obsluhovaly převážně mladé slečny, jenž umně balancovaly mezi hosty s tácem plných piv drženým vysoko nad hlavou. Pivo bylo celkem dobré, ale poměrně odlišné od klasiky, co jsme zatím pili. Připadalo mi těžší s výraznějšími sladovými tóny, možná ovocné, méně chmele. Z lahve prý nebylo příliš dobré. Gejzíry blaženosti to nebyly, ale bylo fajné.

Zneužití mého fotoaparátu během mojí nepřítomnosti.

Zřejmě se někdo pokusil zachytit i servírku.

Poslední zastávka před usnutím byl Liščí pivovar. Po cestě jsme se vrátili v čase do Bruselu, když jsme narazili na čurající dítě a pochybně vyhlížející pivní ráj.

V Lišce bylo opět plno, takže jsme se mačkali v boční místnosti, kde to bylo jen na stání. To však vůbec nevadilo, protože pivo bylo opět velmi dobré. Dalo nám sílu na zpáteční cestu na hotel.

  

Návštěva Porýní byla plánována pouze jako zastávka cestou zpět z Bruselu. Určitě by nebylo od věci věnovat tomuto místu pár dní. Ceny jsou samozřejmě úplně jinde než třeba na venkově v okolí Bambergu a Bambergu samotném, ale určitě to stojí za to. Pivní styly Alt i Kölsch jsou navíc opravdu zdařilé.