Dát si dobré pivo s přáteli není nikdy od věci. V některých zemích je pivní scéna tak zajimává a kvalitní, že je to skoro povinnost. Sešel jsem se v hospůdce se skupinou, se kteoru jsem letos navštívil Německo a prošel zlomek Švédska. Ikdyž pivo nebylo za polárním kruhem naším hlavním zájmem, určité množství lahví jsme poslední den nakoupili a místní i zahraniční pivo ochutnali. Nějaké ty peníze nám ještě na kontě zbyly, tak jsme se už v létě domluvili na další podzimní výlet. Otázka byla kam. Belgie, Anglie, Nizozemí nebo Dánsko? Už si ani nepamatuji proč, ale rozhodli jsme se pro Dánsko. Termín padl na konec října kvůli prodlouženému víkendu. Hodlal jsem si přivézt nějaká piva, takže jsem napěchoval 85 litrový Deuter prázdnými PET lahvemi a hurá na Ruzyni resp. na Háchovo letiště v Praze.
 |
| Nejlepší dálnice na světě zahalená do mlhy |
Odlet byl v sobotu v sedum hodin ráno, odjezd z Moravy tedy ve dvě hodiny ráno. Po práci jsem si zašel protáhnout po delší době tělo s olympijskou osou, abych němel náhodou zbytečně moc sil. Naštěstí se mi nepodařilo vůbec usnout, takže jsem nemohl ani zaspat. Příjezd na Husákovo letiště byl naprosto bez problémů, stejně tak i odlet z něj. V autě jsem oka nezamhouřil, v letounu jsem si pospal asi patnáct minut. To mě na dalších dvacet minut dokonale povzbudilo. Kodaně jsme z letiště dosáhli nadzemkou asi okolo deváté hodiny.
 |
| Promenáda v blizkosti jednoho z kanálů |
Bary, pivotéky a pivovary měly samozřejmě zavřeno. Po krátkém urban treku jsme nakoupili v koloniálu jídlo a tradiční dánská piva. Měl jsem v hledáčku sladová, nízkoprokvašená piva a potom baltic porter/imperial stout z průmyslových pivovarů, žádné moderní provary. Rozjeli jsme snídaňový piknik na místě, kde končil jeden z umělých vodních kanálů. K této příležitosti jsem si koupil nějaké místní IPA, jehož název mi vypadl. Docela ušlo, akorát by mohli odfiltrovat kvasnice. Okolo nás probíhali jogující Dánové jeden za druhým. V Dánsku se buď běhá, nebo jezdí na kole. Vzhledem k cenám městské dopravy, není divu. Běhání ráno a odpoledne, jízda na kole po celých 24 hodin. To vše většinou zcela amatérsky, bez stylu a techniky.
 |
| Kolokočí se zátiším moderních domečků |
Po naplnění žaludků, jsme se pomalu vydali podél kanálu směrem na jiho-západ. Pivní bar, co se nacházel několik set metrů dál, byl bohužel ještě zavřený. Škoda, měl slušné hodnocení na prejtbýr.kom a vypadal docela slibně. Tady se objevuje první negativní zkušenost. Tyto beer geek bary totiž mají velice často (skoro vždy) zcela nepravidelnou otvírací dobu. Každý den je úplně jiný. Navíc se otvírací doby, uvedené na internetech, vůbec neshodují se skutečností. To nás opravdu štvalo. Někam dorazíte pěšky, po 24 hodinovém bdění ujdete kilometry s velkým batohem na zádech (check-in byl až odpoledne a hotel daleko) a na místě není nic. Nakonec jsme si proklestili cestu do Mikkeler und Friends. Mik a Kámoši je docela hezký podnik, obsluha byla velice ochotná, piva velký výběr. Už bylo okolo oběda a na místě bylo jen pár lidí, brzy se ukázali ale další návštěvníci. Většinou věkově 30 až 60 let, z toho jen asi dva kvazihipsteři (vsadím se, že ani nevědli, jaké je třetí jméno Charlieho Parkera). Pivo bylo opravdu dost drahé, od 70 Kč za 2 dcl, přes 160 Kč za 4 dcl až po 230 Kč za 2 dcl. První jsem si dal ležák, který byl na tabuli uveden jako Nørrebro Bryghus Mikkeler Pilsner. Možná měl lehčí vadu, ale hlavně byl nefiltrovaný a nachmelený nečím jako je Citra. Lehce citrus a mutlivitamín, mango. No to tedy nemusím. Později jsme se s ním ještě setkali, už bez přívlastku Mikkeler. Druhý na řadě byl lehký nízkoalkoholický ejl Sundancer. Ten byl vodovější, suchý a docela fajn, ikdyž chmel mi erekci taky nepřivodil. Ochutnal jsem ještě pár amerických pokusů z místních pivovarů od svých spolupíčů. Vesměs kvasničné bahno, občas slabá vada, drtivě zde vítězí mango-multivitamín. V kombinaci s vysokou cenou jednoznačně propadák. Spolupíč si to ale pochvaloval. Napsal jsem telefonicky o moc zkušenějšímu známemu o radu, co si mám poručit za lambic. Cantilon, Girardin a 3 fonteinen byli v barech na čepu i v lahvích velice často v různých provedeních. Bohužel jsem neobdržel moc konkrétní instrukce, jen údiv, že zrovna já piju v Kodani belgické kyselky. Prostě to bylo to nejlepší, co měli, bohudík za ně. Stejně mi začínají čím dál více chutnat. Smáčel jsem hrdlo pár Cantilony. Jeden z nich byl výtečný Lamvinus s přídavkem bobulí Merlot a Cabernet-franc, barvou mi připomínal jejich kriek, byl ale lepší a méně kyselý/octový. Na druhé sadě výčepních kohoutů byly výhradně spontánně kvašené sour ejly od Mika. Co jsem sledoval, tak se podával tento druh piv po 2 dcl a stál od 160 do 230 Kč. V Mik a Kámoši jsem tedy tuhle produkci neochutnal. To, co mě z nich nejvíce zajímalo, bylo nejdražší a navíc vedle byla levnější elita z Belgie. Tak jsem raději zvolil Girardin Kriek. Šlupka a pecka.
Nastal čas otevírací doby dalších barů a pivovarů a my jsme se přesunuli dál. Zase přišel neúspěch u dalšího pivního baru, opět zavřeno. Takže už zbývala jen poslední naděje a sice Nørrebro Bryghus. Tam otevřeno bylo a tentokrát dokonce dříve než jsme očekávali. Už nás to ale nemohlo překvapit, zřejmě dánský styl, který se odráží i v jiných směrech než jen v moderní architektuře. Nørrebro Bryghus mě docela zklamal, čekal jsem lepší kvalitu piv. Měl jsem ho před pár lety z lahve a četl jsem na něj navíc velkou chválu. Interiér pivovaru tvoří otevřený prostor, jeho pravá část mimo výrobu je rozdělena na mezonet, kde je v horní části restaurace a dole kavárna. Sestoupili jsme tedy do kavárny. Místní piva mě moc nenadchla. Už jsem byl dost unavený, takže mě nezajímal ani pivovar, který byl v levé části. Jestli mě paměť neklame, tak se v některých místních pivech opět objevila lehká senzorická vada, občas bahýnko a vše bylo opět velice drahé. Porter nebyl moc dobrý, hrubější, kvasničný, nevýrazný v pozitvních porterovských směrech a výrazný v těch negativních. Zase jsem měl nejmíň piv a tak jsem si na závěr dopřál specialitu. Little Korkny Ale, sladké, kalné barleywine, které docela ušlo, ale taky nic na ohňostroje. Ještě byl na lístku Oude Bruin, na to už jsem neměl odvahu. Možná to byla chyba, ale nevěřil jsem, že by mohli konkurovat Goudenbandu nebo Rodenbachu, za ty prachy určitě ne. Mí kumpáni si koupili ještě lahváče do hotelové kabiny a vydali jsme se na kutě. Hotel byl kousek za úchylnou atrakcí Tivoli. Minuli jsme opilé řidiče taxikol, kteří vrávorali u hlavní brány dýňové helouvínské aleje, obešli jsme celý ten ječící cirkus a po chvilce jsme bez problémů našli naše ubytovací zařízení. Vše vypadalo celkem hezky, pokoj byl však ve stylu lůžkového vozu se sprchozáchodem. Neuvěřitelně málo prostoru, papírové zdi, dobré služby, vysoká cena. V Bambergu jsme spali za tyhle peníze na 100 metrech čtvrečních a měli k dispozici dvě velké koupelny, dvě kuchyňky a lednice plus jedno pivo zdarma. Jeden z čelnů výpravy začal tradičně mocně chrápat, což asi nemělo úspěch u spáčů v okolních pokojích a především to vypadalo bledě i s mými vyhlídkami na odpočinek. 48 hodin bdělého stavu na mě nakonec zabralo i mezi rezonujícími stěnami nejmenšího pokoje pro 3 osoby, ve kterém jsem měl tu smůlu kdy spát. Myslím, že REM jsem ale nedosáhl, regenerace byla nekvalitní. První den byl celkové zklamání. Únava, drahota, často špatně servírvaná piva, narušování plánu díky uhozeným otvíracím dobám, průměrné pivo, málo hipsterů, jen ty lambicy to zachraňovaly a kompenzovaly.
 |
| Plakát na každý sloup a do každé rodiny |
Žádné komentáře:
Okomentovat