Pár piv na cestě po Izraeli

Na přelomu roku 2011 a 2012 jsme si z Iráku na vánoční svátky vyrazili do Jordánska a Izraele. Špatná zpráva je, že Silvestra slaví i v Jordánském hášimovském království, dobrá zpráva je, že se v okolí Jordánu vaří všude pivo. Do zdejších krajů jsme ale za pivem rozhodně nejeli, měl jsem pouze tip na jediný palestinský pivovar, k jehož návštěvě tehdy nabádal v nepovedené internetové presentaci sympatický muž s knírkem. Z Jordánska mi utkvělo v paměti jen pivo Petra, které zde bylo k dostání v různých variacích a mělo, myslím, vždy poměrně vysoký obsah alkoholu. Vypít se dalo, ale jak pravil jeden degustátor při hodnocení kvaziwhisky Cu Dhub, bez koly bych to nedal. Do Izraele jsme vstoupili 1. ledna na jihu přes přechod Aqaba-Eilat.

Postupně jsme se během několika dní probojovali na sever až do zmiňovaného palestinského pivovaru na svatém území s názvem Taybeh, který se nachází blízko města Ramalah ve vesnici se stejným či obdobným názvem, jako je název pivovaru.

Vjezd do pivovar Taybeh

Pivovarská rodina se přistěhovala z Bostonu, takže mluví obstojně anglicky. Mimo piva produkují z místních plodin další produkty jako třeba olivový olej. Na tyto práce zaměstnávají i ženy, což myslím zdejší starousedlíci nenesou moc dobře. V době naší návštěvy měli v produkci především piva německého stylu, to byl také záměr zakladatele pivovaru. S kvalitními německými pivy mých oblíbených značek bych to asi raději nesrovnával, ale piva mi na místě celkem chutnala. Po přivezení v lahvích domů trochu utrpěla, tmavý ležák měl švestkovou chuť, což by mohlo ukazovat na oxidaci, ale nevadilo mi to. Pivovarem nás provedla dcera majitele a sládka, který seděl pohodlně rozložený na pohovce, diskutoval s nějakým chlapíkem a nás si prakticky vůbec nevšímal. Vše bylo umístěno v jedné hale, včetně pohovky se sládkem a obchodu se suvenýry.

 

 

Na konci léta se sem prý sjíždějí davy v autobusech na místní Oktoberfest, který se koná na zpevněném plácku vedle pivovaru přes silnici. Tehdy mě to nenapadlo, ale dnes bych se určitě více pídil po vodním hospodářství, protože region vypadal dost vyprahle i v zimním období. Provozování pivovaru v těchto podmínkách vzhledem k náboženským předsudkům a nedostatku vody je úctyhodný výkon.

Pohled z místa konání festivalu

Dodržet kvalitu skladování a čepování piva v podnicích se zřejmě nedaří, protože jsme měli později možnost ochutnat okolo čepu točené pivo v Betlémě. To bylo naprosto otřesné, navzdory tomu, že nám ho číšník presentoval a servíroval s nejvyšší elegancí a úctou k zákazníkovi. Pohlreich by řekl: "Je to zkvašený."

V posledních pár letech prý zažívá pivo v Izraeli stejný bům jako po celém zbytku světa. Předpokládám, že se to týká hlavně Tel Avivu a Haify. Moderní města vhodná zejména pro kokainisty. My jsme raději navštívili Golanské výšiny, kde jsme se marně bez GPS snažili najít naslepo místo, odkud je vidět do demilitarizovaného pásma na Kunejtru, resp. na to, co z ní zbylo. To se nám nezdařilo, ale naštěstí nás průvodce upozornil a úspěšně navedl alespoň do pivovaru Golan.

Na tomhle zde vařili ještě zřejmě Syřané perská piva

Pivovar Golan je umístěn poněkud kuriózně v nákupním centru v osadě Katzrin vedle lesoparku. Piva opět byla spíš německého stylu se stopami z Británie možná Belgie. V nabídce měli i Bierprobe, cože je malá ochutnávka všech okolo čepu točených piv. Vzpomínám-li si dobře, tak to byl weizen, plseňský ležák, amber ejl a doppelbock. Nebyla nijak zvlášť výrazná, ale chutnala mi a nepozoroval jsem tehdy ani žádné vady. Weizen byl spíše jako wit bez koření, plseňský ležák byl sladový a pitelný, amber ejl byl takový anglický mild a doppelbock byl poměrně slušný.

Amber mi chutnal, dal jsem si větší.

Stejně tak pilsener

Američané by samozřejmě dali 10 ze 100, protože tam nebyla citra ani dubové chipsy ani Berlín nebo Persie. K Američanům se váže i jedna nepříjemná vzpomínka, kdy jsme si za naprostého ticha užívali východu na plošině pevnosti Masada. A koho to tam čert najednou nepřinesl, asi stovku amerických nácků resp. náctiletých, kteří za hurónského křiku vtrhli z východní strany na nádvoří jako do Kuvajtu a začali se objímat a oslavovat svoje vítězství nad kopcem, který překonali bez lanovky. Vše bylo upřímné a bez nadsázky. I když si řádně zatleskali, zapískali a všichni se dostatečně poplácali po zádech, ječet už nepřestali. Šalom.